Relaxační hypnóza

Už delší dobu jako migrenik patřím do organizace Migréna-help. Tato organizace by si zasloužila metál, protože dělá osvětu o migréně, která se často bagatelizuje na pouhé bolení hlavy. Pořádá pro své klienty různá podpůrná setkání, zařídila nám bezplatnou online poradnu s lékařem a usnadňuje pacientům cestu k účinné léčbě. Mimo jiné neustále sleduje světové trendy v oblasti léčby migrény a jednou z nich je právě terapie pomocí hypnózy. U nás v Čr je to zatím na úrovni zkoumání, takže nám klientům byla nabídnuta čtyři setkání po 90 minutách v rámci výzkumu. Experimenty jsem vždy vítala a tak jsem se ihned přihlásila. Bylo to přesně rok a čtvrt po porodu.
První setkání se krásně sešlo i s nastupujícím záchvatem. Schválně jsem si trochu masochisticky nevzala žádný lék proti bolesti, abych mohla sledovat, co se bude dít. Hypnoterapie se vždy začíná klasickou rodinnou a osobní anamnézou. Dále se náš rozhovor stočil k Jungovi a mým snům. Hlava mě už v tu chvíli třeštila dost, ale povídání o snech se jevilo jako mnohem zajímavější. Například jsem se poprvé svěřila s trochu dekadentním snem, který se mi opakuje už snad od dospívání. Nacházím se v nějakém prostředí a najednou potřebuji nutně na záchod. Prostředí se obměňuje, ale problém se záchody zůstává. Přijdu totiž vždy na společné záchody, které jsou strašně malé jako pro školkové děti a všechny kompletně přetékají výkaly. Navíc od sebe nejsou nijak oddělené, takže když už si vyberu ten nejméně přeplněný záchůdek, tak někdo přijde. A já si prostě na ten záchod nemůžu dojít. Navíc to v tom snu příšerně smrdí, smrdí to tak, že se většinou probudím. Můj terapeut hned reagoval, že to je docela obvyklý sen a může nést jednoduchý výklad v tom, že něco, co je velice intimního ze sebe nemohu vydat, i když tu potřebu mám. Může to znamenat nějaké nevyslyšení, nemožnost vnitřní věci odevzdat, protože není kam, není komu. Žasla jsem nad tím, jak moje nevědomí za mě „pracuje“ i když spím. Každé setkání jsme se věnovali nějakým motivům z mých snů, ale to bylo spíše okrajové a nepodstatné. Mnohem zásadnější pro hypnoterapii bylo určit si své bezpečné místo. Já jsem ho měla hned. Může být i imaginativní, kam se často vracíte, ale musí mít jasné obrysy. Máte nějaké své bezpečné místo?
Potom co ho terapeutovi popíšete a rozeberete ho, tak přichází samostatná část hypnózy. Uleháte pohodlně na lehátko, zavíráte oči a terapeut provádí vaši pozornost přes celé tělo. Od kořínků vlasů přes obličej, hrudník, až po palce u nohou. Docílí se tím zklidnění a zpomalení dechu. Pak pomalu počítá a skrze jednotlivá čísla ás vede do vašeho bezpečného místa. Tam vás nějakou dobu nechá, abyste si prohlédli detaily, užívali si slunce nebo pohodlí a spočinuli tam. Po celou dobu terapeut využívá imaginace a sugesce. To znamená, že opakuje některé věty tipu:,,Je vám příjemně. Tak akorát.“ A pak spoustu dalších vět, které jsou asi pro tento tip terapie společné. Jedna věta mi zůstala v paměti doteď. Zněla takto: „Jste v bezpečné vzdálenosti od vašich blízkých, vnímáte pocit bezpečí.“No a tam se mi to velmi dobře začalo propojovat s mateřstvím i partnerstvím. Asi většina z nás se domnívá, že naši nejbližší nám mohou zajistit pocit bezpečí. A přitom tomu tak ve skutečnosti vůbec není, protože to by nás nikdy nemohli třeba byť i neúmyslně zranit. Díky hypnóze jsem zažila, že jediné bezpečné místo je v nás, hluboko, uprostřed… tam někde, kde malé dítě ukazuje prstíkem, když říká: já.
Cesta z bezpečného místa pokračovala přes světlo ještě hlouběji. Dostala jsem se do svého středu. Byla jsem tam jako na klidném moři. Pohupovala jsem se a byl tam ŽIVOT. A ten život byl jen jednoduše dobrý, láskyplný. Zažila jsem tam pocit absolutního bezpečí, lásky a péče. Na posledním „ležení“ to byla taková lehkost, že ač jsem nechtěla, tak se mi samy zvedly ruce (jo, tak jak to známe z amerických filmů). Ale pozor není to tak, že by s vámi někdo manipuloval, po domluveném signálů můžete proces kdykoliv ukončit. Jenže mně se samozřejmě nechtělo. Zpátky. Do vnějšího světa. Cesta zpátky do plného vědomí je zas přes bezpečné místo, počítání až zpět do těla.

Musím přiznat, že tento zážitek společně s porodem byl pro mě zcela určující a extatický. Poté co jsem se vrátila zpět jsem samozřejmě plakala „štěstím“ a ptala jsem se terapeuta, jak je možné, že jsem k tomuto poznání nedošla už dříve. Kdyby totiž ano, tak bych si NIKDY nechtěla brát svůj život. Proč bych to dělala, když je v podstatě ničím neohrožený a jen dobrý? Poprvé jsem v této souvislosti také pochopila, jak se mohl někdo za někoho obětovat nebo vydržet mučení. Zůstali v sobě svobodní a v bezpečí bez ohledu na vnější vrstvy jako je tělo, lidi, svět…
Kromě aha momentu přišlo také zjištění, že po celou dobu hypnózy jsem bolest hlavy nepociťovala! Prý je to normální, a proto je hypnoterapie tak doporučovaná. V Itálii je povoleno, že pokud je klient na svého terapeuta dobře napojen, tak se mohou provádět operace jen pod hypnózou. Žádná anestezie. Skoro zázrak, že? Po prvním setkání jsem vyšla na ulici, spánky už zase tepaly a já se vyblila do nejbližšího koše (běžně při migréně zvracím). Migréna se vrátila zpátky jen co jsem uviděla rychlost lidí a dopravních prostředků. Tentokrát mě to ale nijak neobtěžovalo. Věděla jsem, že u mě došlo k zásadní změně. K uzdravení na mimotělesné úrovni.
Příště se vrátím zas zpátky na zem. Chtěla bych psát o lásce k mému děťátku, která rostla postupně. Tak snad mi ta týdenní pravidelnost v psaní vydrží alespoň do Velikonoc.