Terapie II. (útěky k sobě)

Největší kontrast s mým životem před a po dítěti spočíval ve ztrátě svobody. Dost lidí se tohoto obává u manželství, že ztratí volnost. Já jsem ji s mým mužem naopak získala, protože jsem věděla, koho si vybírám. Na náročné situace jsme byly najedou dva. Takže jsem z toho maximálně profitovala. Navíc velmi respektoval moji potřebu svobody, samoty a ticha. Nikdy jsem nebyla závislácký typ na vztazích. Svoboda a volnost byla podmínkou k tomu, aby mi ve vztahu bylo dobře. Bez tlaku, že tam vždycky budu. A děťátko mi do téhle mé zásadní potřeby hodilo vidle. Po pravdě dnes už bych nikomu jinému nedovolila, kromě svého dítěte, aby překračoval mé hranice nebo potřeby. Jako kdyby to, co jste se naučili během několika let bylo anulováno. Tedy všechno od znovu. Děťátko se minimálně po dobu kojení stane takovým roztomilým teroristou, který vám určuje, jestli se najíte nebo ne a jestli se dneska alespoň trochu vyspíte nebo máte smůlu. Kdyby tam nebyla přítomnost bezpodmínečné lásky a silný pud ochraňovat slabé a křehké, odešla bych si za svojí svobodou.

Jenže dlouhodobým nespaním, izolací, kojením, péčí o domácnost je najednou zkřehlá i máma. Díky terapiím jsem začala znovuobjevovat, pro co hořím. Ono se to lehko zapomene, když nemáte splněné ani primární potřeby. Kdykoliv přišel muž z práce, přenechávala jsem mu Odetku, abych se z počátku mohla jen proběhnout, když jsem měla trochu sil. Nebo si dát horkou vanu, zacvičit si jógu, něco si přečíst nebo si napsat nějaké myšlenky. Byly to malé laskavé kroky vůči sobě. Jeden zásadní krok přišel na podzim, kdy jsem dostala nabídku hrát roli Lízy (milenky a histerky) v Běsech. Nejdříve jsem to odmítla, protože jako správná máma musím být doma, pečovat a kojit. Navíc jsem se stále cítila bez sil. Po jednom mém autorském čtení, když jsem to říkala mým moudřejším kamarádkám, že bych moc chtěla, ale nemůžu, tak mě povzbudily, ať to zkusím. A divadlo se stalo terapií. Skoro rovnocennou s psychoterapií v Dejvicích. Pravidelně jsem odjížděla mezi úžasné a taky šílené lidi a dělala něco s pravidelností, co mě prosvětlovalo.

S novým transformačním zážitkem porodu a mateřství se vyřinula přirozeně nová témata a s nimi větší potřeba psát poezii, takže během prvního mého neslavného roku vznikl rukopis sbírky Rodiště. To bylo pro mě naprosto zásadní, že jsem se přes tvorbu dostávala zpátky k sobě. Za to celé mohla otázka mé peer podpory, kterou položím i vám: „Pro co hoříte? Při jaké činnosti se stáváte nejvíc skutečnou, opravdovou?“ Tahle otázka byla vysvobozující, protože já si fakt myslela, že budu už navěky jen kojit, uklízet a starat se o dítě, což byla pro mě frustrující představa. Myslím, že spousta žen má právě v dětech úplné naplnění a nejvyšší smysl a obě cesty jsou v pořádku. Ale i žena, co je doma ráda, určitě potřebuje mít jen svůj čas.

Po dvou letech, kdy jsem zpátky u sebe, máme nastavený vyhovující režim, nad kterým by kdekdo kroutil hlavou, zvlášť starší generace. Můj muž s mým dítětem vstává a já se dospávám a rozdýchávám ráno. Jako migrenik mám u sebe ověřeno, že pokud vstanu před půl osmou, tak je z poloviny větší pravděpodobnost záchvatu. Odpoledne pak přichází manžel ve čtvrt na šest a já mu Odetku předávám a už o ní nevím. Úplně vypnu pozornost na ní a obracím se do svých světů. Ty voní lesem a šustí papírem.

Když jsem ukončila kojení po roce a čtvrt, dostala jsem od manžela ten nejkrásnější dárek. Daroval mi dva a půl dne jen pro sebe. To jsou tři prosněné noci plné spánku! Odjela jsem poprvé s kamarádkou na wellness. Pamatuji si to dodnes velmi intenzivně. Byla jsem úplně dojatá z toho, že pečuje někdo o mě a že já jen tak zírám na plynoucí řeku a do kvetoucích stromů. Nedělala jsem nic. Jenom jsem byla. Po strašně dlouhé době. Dohodly jsem se, že si to každý rok zopakujeme. Záruka toho je, že se domů vrací odpočatá a laskavá máma, které to vydrží minimálně čtrnáct dní. 😊

V momentě, kdy jsem se začala cítit opět zdravá (skoro až po dvou letech) u mě vyvstala touha zase pracovat a zapojovat se do veřejného dění i mimo hřiště a nákupy v Lidlu. Už jsem si začala klást ale mnohem vyšší požadavky na tip práce, tak aby mi to dávalo smysl. Musí být tvůrčí, ideálně z domova a v takovém množství, abych nemusela Odetku odkládat někam do jeslí. Tuto práci snů se mi podařilo zázrakem dostat, tak teď se ukáže, jestli to do sebe vše zapadne. A kdyby ne, Odetka má přednost. Stále mě ještě hodně potřebuje a deset dávek mazlení během každodenních činností je i tak někdy málo.

Celé období depresí mi pomohla uzavřít hypnóza, ke které jsem přišla docela náhodou. O této zkušenosti se rozepíšu zas v příštím článku.

Podpora:

1. Pravidelný pohyb, který vám dělá radost je skoro srovnatelný s lehkým antidepresivem. Pomáhá k vnitřní spokojenosti a celkovému zdraví. Zajímavý článek nejen o pohybu a úzkostech přidávám zde: https://forbes.cz/mozek-chce-abychom-prezili-ne-abychom-byli-stastni-rika-psychiatr-anders-hansen/?fbclid=IwAR0KSaidgbUNV0ymlEeVcvg4Ap_oEnu7lm7b5OfGeQuPu6RpOxvhs-sbHwU

2. Zapátrat po tom, co vám dělá radost a vyhradit si čas pravidelně jen pro sebe je v mateřství velmi cenné. Předejdeme tak frustraci, vyhoření, zbytečné naštvanosti a netrpělivosti vůči dítěti i partnerovi.

3. Dnes je trend používat spojení zazdrojovaná máma. Pro vysvětlení: kde je výdej, musí být i příjem.

4. Odpolední spánek nebo odpočinek spolu s děťátkem je pro zdraví prospěšnější než úklid nebo vaření.:) Dopřejme si ho, dokud dítě odpoledne spí. Popravdě já si zatím neumím představit chod dne bez Odetčinýho šlofíka po obědě (tím rozuměj i mého).

5. Psaní deníku, občasníku nebo nárazově jakýchkoliv myšlenek je dobré pro utřídění svých postojů k různým situacím, lidem, k sobě. Zpětně mi slouží jako dokumentární záznamy o tom, jak jsem své stavy prožívala a mohu porovnat s tím, jakou cestu už jsem od té doby urazila.