Terapie I.

To byl teda nápad nechat si pět měsíců po porodu vytetovat na hřbet ruky slovo:

„Budeš to tam mít do smrti, na svraštělý kůži,“ připomněla mi maminka.

Byl to ten nejlepší nápad! Kupodivu jsem v té chvíli ani nevěděla, jak moc nejlepší. Pamatuji si to jako můj první velký výlet na tři hodiny sama mimo domov. Tři hodiny mezi kojením. Úplně svobodná jdu na něco, co má ještě stále příchuť zakázaného. To, že se kojící matky tetovat nesmí kvůli případné infekci, která může proniknout do mléka, jsem se dozvěděla až na místě. Tatérku nenapadlo, že kojím a mě nenapdalo, že se to nesmí. Ale obě jsme to riskly. Prozíravý krok na měsíce dopředu, kdy jsem měla opravdu pocit, že neexistuji, že jsem se někam rozpila. Občas jsem si během těch prvních dvou roků všimla v zrcadle toho jednoduchého jsem a pro sebe se jen tak usmála. Jsem a to úplně stačí.

Po mé první myšlence a plánu na sebevraždu mi známá zprostředkovala do týdne návštěvu psychiatričky, která mi předepsala okamžitě antidepresiva na dva měsíce. „Pak se zas ukažte, probereme, jak se vám daří.“ Popravdě už jsem se tam neukázala. Nikoliv proto, že bych byla nedůsledná, ale s prášky mi to nešlo. Měla jsem samozřejmě strach, jestli můžu brát tyhle sajrajty, když plně kojím. Prý jo, prý je to menší zlo, než máma, co se chce zabít. Tak jo. Statečně jsem do toho šla, i když vnitřně jsem věděla, že zdraví v chemických lécích nespočívá. Potřebovala jsem však ulevit od těch nejhorších stavů, abych mohla začít zase fungovat. Po deseti dnech má údajně přijít zlepšení. To je doba pro člověka, který se necítí víc než cítí, skoro jako rok. Bohužel mi paní doktorka zapomněla říct, že stav se po nasazení léčby může ještě výrazně zhoršit. A to se mi také stalo. Naštěstí se to událo v době, kdy jsme odjeli s mojí sestrou a jejími dětmi k moři.

Odjakživa jsem milovnice vody a moře je pro mě symbol pozemského ráje, pokoje, svobody. Jaké bylo pro mě zděšení, když jsme k němu přijeli a já místo moře viděla tu nejsmutnější vodní plochu. Byla zoufalá, slaná, rozlitá do všech stran stejně jako já. Jen se v ní utopit. Nemohlo už se stát nic horšího. To, co vás vždycky povzbudilo, na co jste se vždycky těšili, se proměnilo v NIC. Vztekle za šílenýho pláče jsem rozbalila příbalový leták k antidepresivům. Už přeci mají zabrat, byl to desátý den. Dočetla jsem se tam všechno. Stav se může zhoršit, nemusí sednout, mají na svědomí emoční oploštělost atd. To byl zásadní moment. Emoční oploštělost. Takže bych třeba necítila a nevnímala svět jako doposud: tak barevně, vyostřeně, vrstevnatě. Nezažívala bych sice hluboký smutek, ale ani extáze, kterých se mi občas jako vysoce citlivému člověku dostává. (Článek o vysoké citlivosti mám v plánu napsat do budoucna.) Možná bych tím pádem přestala úplně psát, přestalo by mě fascinovat divadlo, umění, které je na prožitku a emocích založeno. To už bych nebyla tedy vůbec já. Ještě jsem to prodiskutovala s oběma sestrami a ty mě ohromně podpořily. Jestli to vnímám jako správnou cestu, tak ať prášky vysadím a společně to zvládneme. Zvládly jsme to. A ten týden jsem zas měla možnost zahlédnout to nejkrásnější a nejprůzračnější moře.

Na této dovolené jsem poprvé byla schopná racionální úvahy: jestli nyní zažívám velkou vnitřní bolest a jsem zdeptaná všemi nemocemi, které byly najednou skoro denní součástí, tak se s tím pokusím nebojovat, ale počkat. Často se říká, že to chce čas, že to přejde. Spojení přejde to se mi moc líbí. Bolest svojí tíhou přechází přes člověka, nemá cenu nikam uhýbat. Je potřeba počkat, než přes nás celá neprojde, abychom se zas mohli nadechnout a opatrně celí polámaní vstát. Když ale přes nás přechází něco těžkého, co si myslíme, že nás rozšlápne, je nutné říct si o pomoc a hledat tu nejvhodnější. A tak moje volání o pomoc bylo vvyslyšeno v organizaci Úsměv mámy.

Úsměv mámy je organizace pro mámy, které trápí psychika. Zavoláte tam nebo napíšete do mailu, co řešíte a oni se vám do dvou dnů ozvou s různou škálou pomoci. Můžete si vybrat. Já jsem byla propojena s peer podporou, což je první psychická pomoc od ženy, která si prošla něčím podobným. Domluvily jsme se na telefonátu a pak spolu hovořily ještě několikrát. Poprvé jsem s někým otevřeně mluvila o tom, co se mi děje a paradoxně to byla cizí osoba, která mi naprosto rozuměla. Ulevilo se mi, že nejsem jediný blázen a příšerná máma, co místo, aby se radovala, tak brečí. Dále jsem si na webovkách organizace přečetla další příběhy žen, ze kterých mě až mrazilo. Zároveň mi však dodaly odvahu, že když to zvládly překonat ony, pokusím se také. Největší štěstí jsem však měla na psychoterapeutku, která mi z organizace byla doporučena a pomohla mi dojít opět k duševní rovnováze a zdraví.

Rande s mojí terapeutkou probíhalo jednou týdně. Tepláky jsem vyměnila za šaty, vyjela sama, dala si po cestě kávu a pozorovala tempo Dejvic. Vnímala jejich vůni. A pak jsme pomocí různých psychoterapeutických technik začaly probírat, co potřebuji, jak se skrz cvičení zbavit nahromaděného stresu. Začala jsem vědomě dýchat. Zní to banálně, ale já si opravdu do té doby neuvědomovala, jaké činnosti jsem v danou chvíli vykonala a jestli jsem se vůbec dopoledne stihla najíst. Takto intenzivně jsme se scházely půl roku, až jsem si sama určila, kdy už setkávání nepotřebuji a rozloučily se s tím, že kdyby něco, tak se mohu kdykoliv ozvat. Z osobní zkušenosti si myslím, že pokud řešíte problémy spjaté s mateřstvím, tak je vhodnější vybrat si terapeuta, který si sám rodičovstvím prošel.

Začala jsem se věnovat i tělu. V místě bydliště mám skvělého doktora, za kterým jsem přišla s mým problémem dlouhodobých viróz a slabostí. Dal si se mnou hodinovou konzultaci a pak si mě ještě několikrát zavolal, aby mohl pozorovat případné zlepšení. Tento doktor byl lékař duše i těla. Jak netypické, kdy v dnešní době se napíše recept, neschopenka a za pět minut další. Došlo tam k zvláštnímu propojení. Když jsem spolu řešili, co se mi děje, měli jsme u toho oba zavřené oči. Potřebovali jsme přesně pojmenovat důležité věci a k tomu oči, které pořád po něčem těkají, nebyly v tu chvíli nutné. Z našeho setkání mám zaznamenáno:

,,Každá máma je taková Panna Marie. Měla by své dítě podporovat a dodávat odvahu při vstupování do světa. Tím, že vás vaše maminka neustále kritizovala, tak i kdybyste vyhrála všechny soutěže světa, pořád budete mít sklony k únavě, slabosti, melancholii. U svého dítěte to můžete změnit. Můžete ho podporovat a dodávat důvěru v život. Říct nové ano. Odeta si Vás vybrala a teď je to na vás. Představte si, kdybyste neměla všechny ty strachy, co byste udělala?"

A moje odpověď zněla: ,,Vybrala bych si jí, chtěla bych jí. Těšila bych se na ní a z ní!"

Během toho roku a roku následujícího jsem podstoupila ještě několik podpůrných léčebných kroků, ale už to šlo vždy přírodní cestou. Dalším důležitým krokem k uzdravení byl pomalý návrat k činnostem, které mě naplňují a také čas věnovaný sama sobě. O tom ale zase příště.

Podpora

1. Ne každý odborník má zaručeně lék na váš problém, ještě pořád je nutné naslouchat sama sobě a těm nejbližším, kteří vás znají nejlépe.

2. Při psychických problémech v mateřství se neváhejte obrátit na organizaci Úsměv mámy. I kdybyste neřešily závažné problémy, tak je to spolek, který propojuje a pořádá zajímavé akce třeba v podobě arteterapie pro mámy na mateřské.

3. Pro psychické uvolnění a dobrý spánek se mi ověřil bylinný lék Lavekan. Obsahuje výtažek z levandule a může se bezpečně užívat dlouhodobě i při kojení. Podpořit imunitu mi pak výrazně pomohla houba reishi a hlívá ústřičná.

4. Pravidelná návštěva terapeuta, který vám opravdu sedne, může v případě deprese nebo úzkosti zcela nahradit antidepresiva. Antidepresiva jsou však častokrát pohodlnější a nevyžadují tolik práce ze strany klienta. Někdy jsou však nutná, proto je dobré radit se vždy s vícero lidmi a ověřovat informace.

5. Moře léčí, hory taky.